na Blog.cz

Šla jsem si na youtube pustit něco úplně jinýho a nějak podvědomě jsem namačkala tohle. Přišlo mi to jako znamení?

Zažít noční můru v noci v posteli je docela pohoda, myslím si. Zažít noční můru za bílýho dne, kdy víte, že se z ní neprobudíte, ale budete to muset nějak vyřešit, je mnohem, mnohem víc nepříjemný. Že vím o čem mluvím?

Vešla jsem do SHD, vlezla do výtahu, zmáčkla devítku a nic to neudělalo. Místo toho si mě nějaká ženská přivolala do -1. Fajn, jela jsem s ní do patnáctky. Tam sem se rozhodla, že to seběhnu dolů. Vystoupila jsem a začala hledat schody. No jo jenže ony nikde nebyly. A na dveřích byly samý nápisy generální ředitel, ředitel a blablabla. Lidi s otevřenýma dveřma se tvářili tak důležitě, že jsem se ani neodvažovala otravovat. A panáček, který symbolizuje únikový východ? Tak ten mě doved do kuchyňky. Měla jsem se spláchnout ve dřezu?

Nakonec mi jedna dobrá duše ty schody ukázala. Bylo to dost podobný těm schodům z filmů. Akorát, že tyhle schody se po pár patrech zdály trochu tmavý. Nesvítilo se tam. Přiznávám se, že do první tmy jsem kráčela naprosto posraná a říkám vám, že kdybych měla jít celou dobu ve tmě tak asi ani nikam nejdu, sednu si na zadek a budu fakt brečet. No, dalo se tam rozsvítit, takže to byla pohoda. Sešla jsem pár dalších pater a do jednoho vlezla. Bylo tam šedo a pusto, nikdo nikde. Zkusila jsem přivolat výtah, ale bylo to jak kdybych si celý patro vymyslela a ono vlastně ani neexistovalo. Snažila jsem se v sobě udržet tu racionální duši, ale tak mi bušilo srdce, že jediný co jsem vnímala, byla moje panika. Chtěla jsem jít zpátky na schodiště, ale nemohla jsem najít ty správný dveře, kterýma jsem tam vlezla. Když jsem je našla, šla jsem dál. Neskutečně mě frustrovalo, že jsou některý dveře do pater zamčený. Napadlo mě zavolat slečně K., ale to se jevilo jako blbej nápad, jelikož jsme se moc neslyšely. Na chvíli jsem se zastavila, opřela se o zeď a přemejšlela, co teda budu dělat. No co bych dělala, našla jsem znovu schodiště šla dolu, a pak zase zkusila projít nějaký patro, který bylo liduprázdný. Přišla jsem si jak v nějaký hře, kde jsem nemohla přijít na to, co mám dělat. Šla jsem po schodišti dál a najednou si všimla, že už tam nejsou číslovaný patra. Ale už mi to bylo jedno, říkala jsem si, že někam prostě doběhnout musím. A taky že jo, moje odměna čekala po pár dalších patrech. Byla to odměna - dveře s nápisem východ. Při představě, že bych ty patra musela vyběhnout znovu nahoru, jsem se hroutila. Každopádně jsem prošla těma dveřma a byla v hale. Napadla mě úžasná věc jít se zeptat a radím to vám všem, než někam polezete. A víte co? Nakonec to místo, kam jsem potřebovala dojít bylo v šestnáctym patře. Není to o tom, že to co chceme, máme někdy přímo před nosem?

Některý věci přicházejí, aniž bychom se o ně nějak z vlastní vůle snažili. Myslím tím, že jsme možná něco udělali, ale nikdy jsme nepočítali s tím, jaké následky to bude mít. Že mi moc nerozumíte? Vysvětlím...

Seděla jsem s dcerou v kuchyni a táta stál na chodbě. Koukal do papíru a říká mi, něco ti přišlo. Z magistrátu. Popravdě, lekla jsem se, že to je něco ohledně toho, že končím SŠ a že budou chtít zas náký papíry, nebo prostě něco život otravujícího. A tak jsem začala číst. Čím dál víc se mi na tváři začal rýsovat ten zvláštní a přiblblý úsměv, jaký mám vždycky, když se mi něco líbí. A o co teda fakt jako jde?

Jde o to, že jsem i s našima pozvaná na 28. května na magistrát. Budu společně s dalšíma studentama oceněná jako nejlepší studentka střední školy. Nějakej papír, nějaký malý dárek. Každopádně, koho by to nepotěšilo, že ze všech těch lidí, je to zrovna on?

Je úplně jedno, jak sami sobě připadáte, protože přijdou dny jako jsou tyhle a ty vás tak nějak nakopnou do dalšího snažení. Myslím, že už jen proto stojí za to se snažit. Je úžasný vidět, jak se na vás vaši rodiče dívají s pýchou v očích. A už se moc těším až to 28. května uvidím znovu...