Co nás ve škole nenaučili.

Když jsme se učili o jemné a hrubé motorice dítěte, když jsme se učili, kolik slov kdy umí, jaký mají význam a jak je dítě v určitém věku zvládá, nikdo nám neřekl, že jednou potkáme dítě, které nás okouzlí natolik, že se vzdáme výborného jídla, abychom mu postavily domečky z karet, že si s ním klidně vlezeme pod stůl a budeme si hrát, nebo že mu budeme počítat prstíčky. Ne, to nám nikdy nikdo neřekl.

Když jsme se hroutili nad matikou - logaritmy, finanční matematikou, nebo seminární prací, nikdo nám neřekl, že do měsíce všechno zapomeneme. Nikdo nám neřekl nic o tom, že si ve čtvrťáku na matiku ani nevzpomeneme, že nám nebude chybět, protože v našich hlavách budou o moc důležitější věci.

Nikdo nám nikdy neřekl, že se životopisy všech romantistů i realistů učíme zbytečně, že nemusíme vědět kde žili Lumírovci a Ruchovci, protože nejdůležitější je to, co dokázali, napsali.

Naučili jsme se kodex, spoustu zásad - výchovně vzdělávací, podle Komenského, nebo principy, cíle principů. Naučili jsme se výchovné zásady a principy podle Rousseaua, Pestelociho, Fröebla, Jana Jakuba Ryby, naučili jsme se spoustu pojmů, i to jak to chodilo v pravěku, středověku, starověku, jak to bylo v Aténách, Itálii, ale nikdy nám nikdo neřekl, že se s klienty máme bavit, jako by to byli normální lidé. Nikdy nám nikdo neřekl, že oni si chtějí povídat o běžných věcech, dělat si srandu, trochu lenošit. Nikdo nám nikdy neřekl, že nemáme divit, když děti v první třídě neumí hrát člověče nezlob se a jejich rodiče číst a psát.

Naučila jsem se ve škole spoustu anglických časů, slovíček a pravidel. Nikdo mě ale nikdy nenaučil, jak si poradit, když se ztratím v anglickém vlaku.

Jedna ze zásad Komenského je Zásada spojení teorie a praxe. Víte co to znamená?

Měla jsem dlouhý rozhovor sama se sebou. Dlouhé pozorování se, hrabání se v paměti a pohled na váhu. 66?! Tady jsou slzy zbytečný, tady pomůže jen pot a dřina, takže jsem se do toho dala.

Miluju zumbu, ta byla v pořádku. Docela jsem se zapotila a hlavně odreagovala, protože z tý psychický deprivace i toho všeho kolem mi vážně hrabalo. Navíc na nás učitelka vyvíjí tlak už předem a myslím, že mě to stresuje víc, než potřebuju.

Každopádně zumba byla fajn a bylo by krásný, kdyby mi stačila, ale vzhledem k tomu, čeho všeho se chci zbavit, tak jsem musela přidat. Ano, břišáky mě neminuly. A už dlouho jsem takhle nebrečela bolestí. Jenže není tomu tak dlouho, co mi Lucinka řekla, že pro krásu se musí trpět. Takže jsem zatnula zuby a dokončila to.

Přeci,... co tě nezabije, to tě posílí.

Slibuju, že se polepším a co nejdřív napíšu pořádný článek. Pac a pusu.