Měla jsem dlouhý rozhovor sama se sebou. Dlouhé pozorování se, hrabání se v paměti a pohled na váhu. 66?! Tady jsou slzy zbytečný, tady pomůže jen pot a dřina, takže jsem se do toho dala.
Miluju zumbu, ta byla v pořádku. Docela jsem se zapotila a hlavně odreagovala, protože z tý psychický deprivace i toho všeho kolem mi vážně hrabalo. Navíc na nás učitelka vyvíjí tlak už předem a myslím, že mě to stresuje víc, než potřebuju.
Každopádně zumba byla fajn a bylo by krásný, kdyby mi stačila, ale vzhledem k tomu, čeho všeho se chci zbavit, tak jsem musela přidat. Ano, břišáky mě neminuly. A už dlouho jsem takhle nebrečela bolestí. Jenže není tomu tak dlouho, co mi Lucinka řekla, že pro krásu se musí trpět. Takže jsem zatnula zuby a dokončila to.
Přeci,... co tě nezabije, to tě posílí.
Slibuju, že se polepším a co nejdřív napíšu pořádný článek. Pac a pusu.
Ty jsi krásná už teď ty už trpět nemusíš :-*