Veronica - Články

Ztracená

Fri, 18 May 2012 21:07:48 +0200

Šla jsem si na youtube pustit něco úplně jinýho a nějak podvědomě jsem namačkala tohle. Přišlo mi to jako znamení?

Zažít noční můru v noci v posteli je docela pohoda, myslím si. Zažít noční můru za bílýho dne, kdy víte, že se z ní neprobudíte, ale budete to muset nějak vyřešit, je mnohem, mnohem víc nepříjemný. Že vím o čem mluvím?

Vešla jsem do SHD, vlezla do výtahu, zmáčkla devítku a nic to neudělalo. Místo toho si mě nějaká ženská přivolala do -1. Fajn, jela jsem s ní do patnáctky. Tam sem se rozhodla, že to seběhnu dolů. Vystoupila jsem a začala hledat schody. No jo jenže ony nikde nebyly. A na dveřích byly samý nápisy generální ředitel, ředitel a blablabla. Lidi s otevřenýma dveřma se tvářili tak důležitě, že jsem se ani neodvažovala otravovat. A panáček, který symbolizuje únikový východ? Tak ten mě doved do kuchyňky. Měla jsem se spláchnout ve dřezu?

Nakonec mi jedna dobrá duše ty schody ukázala. Bylo to dost podobný těm schodům z filmů. Akorát, že tyhle schody se po pár patrech zdály trochu tmavý. Nesvítilo se tam. Přiznávám se, že do první tmy jsem kráčela naprosto posraná a říkám vám, že kdybych měla jít celou dobu ve tmě tak asi ani nikam nejdu, sednu si na zadek a budu fakt brečet. No, dalo se tam rozsvítit, takže to byla pohoda. Sešla jsem pár dalších pater a do jednoho vlezla. Bylo tam šedo a pusto, nikdo nikde. Zkusila jsem přivolat výtah, ale bylo to jak kdybych si celý patro vymyslela a ono vlastně ani neexistovalo. Snažila jsem se v sobě udržet tu racionální duši, ale tak mi bušilo srdce, že jediný co jsem vnímala, byla moje panika. Chtěla jsem jít zpátky na schodiště, ale nemohla jsem najít ty správný dveře, kterýma jsem tam vlezla. Když jsem je našla, šla jsem dál. Neskutečně mě frustrovalo, že jsou některý dveře do pater zamčený. Napadlo mě zavolat slečně K., ale to se jevilo jako blbej nápad, jelikož jsme se moc neslyšely. Na chvíli jsem se zastavila, opřela se o zeď a přemejšlela, co teda budu dělat. No co bych dělala, našla jsem znovu schodiště šla dolu, a pak zase zkusila projít nějaký patro, který bylo liduprázdný. Přišla jsem si jak v nějaký hře, kde jsem nemohla přijít na to, co mám dělat. Šla jsem po schodišti dál a najednou si všimla, že už tam nejsou číslovaný patra. Ale už mi to bylo jedno, říkala jsem si, že někam prostě doběhnout musím. A taky že jo, moje odměna čekala po pár dalších patrech. Byla to odměna - dveře s nápisem východ. Při představě, že bych ty patra musela vyběhnout znovu nahoru, jsem se hroutila. Každopádně jsem prošla těma dveřma a byla v hale. Napadla mě úžasná věc jít se zeptat a radím to vám všem, než někam polezete. A víte co? Nakonec to místo, kam jsem potřebovala dojít bylo v šestnáctym patře. Není to o tom, že to co chceme, máme někdy přímo před nosem?

28. Května

Thu, 17 May 2012 21:17:09 +0200

Některý věci přicházejí, aniž bychom se o ně nějak z vlastní vůle snažili. Myslím tím, že jsme možná něco udělali, ale nikdy jsme nepočítali s tím, jaké následky to bude mít. Že mi moc nerozumíte? Vysvětlím...

Seděla jsem s dcerou v kuchyni a táta stál na chodbě. Koukal do papíru a říká mi, něco ti přišlo. Z magistrátu. Popravdě, lekla jsem se, že to je něco ohledně toho, že končím SŠ a že budou chtít zas náký papíry, nebo prostě něco život otravujícího. A tak jsem začala číst. Čím dál víc se mi na tváři začal rýsovat ten zvláštní a přiblblý úsměv, jaký mám vždycky, když se mi něco líbí. A o co teda fakt jako jde?

Jde o to, že jsem i s našima pozvaná na 28. května na magistrát. Budu společně s dalšíma studentama oceněná jako nejlepší studentka střední školy. Nějakej papír, nějaký malý dárek. Každopádně, koho by to nepotěšilo, že ze všech těch lidí, je to zrovna on?

Je úplně jedno, jak sami sobě připadáte, protože přijdou dny jako jsou tyhle a ty vás tak nějak nakopnou do dalšího snažení. Myslím, že už jen proto stojí za to se snažit. Je úžasný vidět, jak se na vás vaši rodiče dívají s pýchou v očích. A už se moc těším až to 28. května uvidím znovu...

Téma týdne - Odpoutání mysli od těla

Wed, 16 May 2012 18:27:22 +0200

Původně jsem chtěla jen napsat článek, ale pak jsem si všimla toho nápisu "Odpoutání mysli od těla" a věděla jsem přesně, o čem to bude. Nebude to žádná povídka o tom, jak se duše dostala mimo tělo a bloudila si někde kolem. Nebudou to žádný zaručený typy na levitaci, relaxaci, jógu a podobně...

Občas se mi stane, že se moje mysl od těla odpoutá. Nevím, kam přesně se v těchto chvílí mozek uklidí, každopádně hledat ho, by bylo dost marné a vlastně i zbytečné. Proč zbytečné? Protože mám vždycky k dispozici mozky svých kamarádek, který jsou natolik inteligentní, že jim jejich mozek neutíká, ale jejich radami se stejně neřídím.

Odpoutání mé mysli od těla vypadá asi tak, že mi dotyčný napíše a mě se splaší všechno co mám. Když se následně uklidním, abych to se svým mozkem probrala, už je pryč. Odpoutal se. A tak se potom vyadávám na cestu svého jednání na základě pocitů a starého dobrého "co když to teď bude jinak". No, neni to jinak. A pak následuje to, že on něco řekne, já něco řeknu, nějaká ta chyba, nějaký to štěstí, říkejte si tomu, jak chcete. A pak ten pocit, že jsem vlastně úplná blbka. No to nejsem! Já jsem totiž stoprocentní blbá kráva. Evidentně.

Příprava k maturitě

Mon, 14 May 2012 21:12:47 +0200

Vždycky jsem každýmu říkala, že není tak těžký mít známky jako já. Že to mám strašně lehký, myslím to učivo. Ale dneska, když jsem se učila, mi došlo několik věcí. Za prvý, proč bych se vůbec měla před někým ospravedlňovat? A za druhý, do prdele nemám to lehký. A víte co? Myslím si, že některý věci mám možná i těžší, než gympláci. Jo a teď se třeba poserte, ale co oni se vlastně učí? My na "normálních" středních jsme na něco odborníci, když vylezeme ze školy. Oni jsou odborníci jen na to, aby se nad náma povyšovali. Ale to je jedno, o tom jsem mluvit nechtěla.

Teď mi moje dobrý známky připadají docela zasloužený. Nemám snad jedinou maturitní otázku, kde by nebylo něco, kde by byly nějaký fáze, nebo druhy. Zvláštní názvy. POkud mi nevěříte, můžu vám ukázat svojí logopedii, nebo třeba somatopedii, a kdyby vám to pořád nestačilo, můžu se pochlubit fajnovou surdopedií, nebo psychopedií. Oni ale i základy speciální pedagogiky, nebo třeba didaktický zásady podle Komenskýho, nebo jenom výchovně vzdělávací zásady, nebo principy jsou docela lahodný.

Ale během víkendu jsem pokořila drogy a komplexní péči o seniory, chyby sociálního pracovníka a dnes i politiku zaměstnanosti a probační a mediační službu. No, na to jsem celkem hrdá. Hu!!

Jenže co mi dělá starost? Angličtina. Ke každému tématu jsem schopná mluvit tak pět minut a jaksi mám povídání jen na dvě až tři. Hu to je dost málo, já vim. Mám se spoléhat na to, že mě má angličtinář rád? I donť think so.

O talentu

Sat, 12 May 2012 08:18:20 +0200

Když se řekne, že má někdo talent, představím si...?

Představím si například člověka, kterému ať pustíte jakoukoliv hudbu, dokáže na ni začít okamžitě tančit a jeho pohyby jsou procítěné, rytmické a originální. V hlavě se mi míhají obrazy figur, vidí celou scénu se spoustou tanečníků a vidí, co každý z nich dělá, jak se budou figury prolévat a měnit. Představím si člověka, který nemá problém zvládnout žádné atletické, nebo gymnastické prvky, který dokáže dělat jakýkoliv sport či pohyb bez omezení, beze strachu.

Nadaného člověka si představím jako někoho, kdo je schopný během chvíle vyřešit jakoukoliv rovnici a všechny další matematické, fyzické, nebo chemické zvláštnosti.

Jako nadaného člověka si představím někoho, kdo svým hlasem dokáže zaplnit celý sál a nezáleží na tom, jestli má kapacitu padesáti lidí, nebo dvaceti tisíc návštěvníků. Dokáže spadnout na úplnou hloubku hlasu, ale i vystoupit na úplnou výši svých možností. Nadaný člověk je kreativní, dejte mu papír a dvě barvy a on vám vytvoří umělecké dílo. Je to znatelné i v jeho oblékání, které je vždy sladěné, ale zajímavé a nikdy usedlé.

Co se týče mít talent na psaní, nejsem si tak jistá. Ale myslím, že se to projeví tím, že člověk dokáže bez problémů reagovat na jakoukoliv tématiku, napsat nádhernou báseň, povídku, nebo román. Dokáže psát poutavě, vykreslit do živa své postavy a vdechnout jim božský charakter. Myslím, že takový člověk dokáže psát uhlazeně, každé slovo má přesně svůj důvod i vymezený prostor v našich myslích.

A jestli mám talent já? I don´t think so.

Včera mi má drahá P. řekla "To co napíšeš se hezky čte. Myslim, že by ses tim měla zabejvat." Promin, že pořád zveřejňuju, co kdy napíšeš.

Každopádně, co jsem tim chtěla říct? Že je to jedna z nejvýsostnějších pochval, které se vlastně píšícímu člověku může dostat. A je to přesně ta chvíle, kdy si řeknete, že to teda zkusíte a tu povídku znovu otevřete, ačkoliv si myslíte, že nemáte žádný nápad. A pak bum a tři, čtyři kapitoly jsou tu. A vždycky, když si myslím, že už ze sebe fakt nic nevyplodím, vzpomenu si na to, vzpomenu si na ten pocit, jak to hřeje, když mi někdo něco takovýho pochválí. A pak zavřu oči a najednou už nejsem doma u počítače, ale v obrazovce a žiju svůj příběh.

Myslím si, že nadání, nebo talent je moc hezká věc a je příjemný čas od času slyšet "Ty jsi tak talentovaný!" Tak trochu nás to v té denní všednosti odlišuje. Jenže to není jen o talentu, talent by mohl být jen takový hnací motor. Ale víc je to celé o tom, že vy sami budete na sobě pracovat, něco budete chtít a tvrdě si za tím půjdete a i když vám půlka nejbližších říkat "Je to moc těžké" a druhá půlka "Vím, že to můžeš zvldánout" a jedno procento přátel vám řekne "Musíš na LA, abych mohla říkat, že mám kamarádku na LA!" Je to jen na vás jak se rozhodnete. Jestli se leknete toho, že by život mohl být těžký, nebo jestli uvěříte, že zrovna vy, z ceůé miliardy lidí můžete být ten, kdo to dokáže. Talent je jenom startovací čára, na kterou se všichni postavíme a je jen na nás, jestli vyběhneme, nebo se budeme loudat. Samozřejmě odměny obvykle čekají jen na ty první a nejlepší z nás.

Talent je ukrytý v našich nitrech, čekající, kdy ho odhalíme a využijeme. Někdy ho můžeme cítit ve větru, když je nám ouvej a on si pohrává s našimi vlasy a hladí naše tváře. Někdy je cítit v paprsích slunce, které nás na chvíli zahřeje a někdy, ho můžeme najít v kapkách deště. Talent je láska k něčemu. Při psaní je spousta mučivých momentů a kdybychom psaní opravdu nemilovali, nemohli bychom to dělat, protože .... spousta lidí by se takhle mučit nenechala. Jenže výsledné štěstí, za to stojí. Za bezesné noci, spousty kofeinu v těle, za spoustuvyrvaných vlasů, odfláknutého čištění zubů i zanedbávání pravidelného stravování. Když má někdo talent psát, myslím, že dokáže hledat inspiraci úplně ve všem. Jen se koukne a vidí příběh. Jenže možná taky ne, je to vlastně celé tak trochu o náhodách....

Čubko

Fri, 11 May 2012 20:45:09 +0200

Mám toho v hlavě pořád moc a nevím, jak to všechno uklidit, nebo uspořádat. Dneska jsem se vrátila k povídce. Poslouchala jsem s-koreho na dece, asi kolem pátý a zničeho nic mě to zvedlo a já musela jít psát. A víte co? Bylo to jako když feťák konečně dostane svojí dávku. Bylo mi skvěle.

Pamatuju si doby, kdy jsme si s kámoškou pouštěly love story od S-koreho a strašně se smály, když říkal, "Dívám se ti očí a vážně chci tě šukat." Tenkrát jsem to nechápala. Nechápala jsem to ještě dlouho. To až teď jsem to pochopila.

Některym holkám to možná přijde absolutně neromantický, ošklivý, hnusný. Místo toho klukum žerete fráze, který vlastně vůbec nic neznamenaj. Některý z vás to časem prohlídnou, některý taky ne. Ale mě je to jedno. Já jsem to prohlídla a myslím, že jsem někde hodně jinde, než některý z vás. A už vim, že když mi někdo řekne, chci tě šukat, vim, že je to možná to nejhečí, co jsem od něj mohla slyšet. Že je to dost ubohý, nebo tak nějak málo? Jo, to je klidně možný. Ale jsou okamžiky, kdy bys za to třeba i zabíjela, jen abys to slyšela.

Jestli mě někdy napadlo, že bych od sebe mohla chtít víc? To víš, že napadlo. Ale pak se kouknu do zrcadla a řeknu si, co bys jako chtěla víc? Ne, neni to až tak moc o vzhledu. Je to celý víc o tom, jak se vidim, jako celek. Jako dost dobrá čubka.

Zhubni, zhubni, zhubni

Thu, 10 May 2012 16:28:21 +0200

Původně jsem chtěla psát o něčem jiném, ale po tom co jsem přečetla článek "Měly by zhubnout do plavek. Je to nutné!" Tak sem si to prostě rozmyslela. Ve včerejším článku jsem byla docela sprostá, takže si říkám, že bch se dneska měla krotit. I tak mám ale jednu otázku. "Kdo to jako do prdele psal a co si vlastně myslel?"

Byly tam tři ženy. První byla Iveta Bartošová. Víte ať je jaká je, je to pořád lidská bytost. I když chlastá, zažívá vzestupy a pády, špatný i dobrý lásky, ztrácí svýho syna a pak ne. Myslim si, že tahle ženská má hodně co řešit a má dost práce se svym životem. Myslím tím, už ho jenom žít. Takže jsem vážně přesvědčená o tom, že si zaslouží, aby jí nějaká zamindrákovaná slepice nechala bejt, protože ona má seriózní problémy. A co je komu do toho, jakej má zadek, nebo břicho?

Další byla herečka Jennifer Love Hewitt. První bylo, že prej vyšla ven v teplákách po dědovi. Pardon, mě to přišlo jako legíny, ale asi sem slepá, nebo úplně blbá, protože i kdyby vyšla v teplákách po dědovi, opět se nabízí otázka, co je komu do toho? A autorka onoho článku se do ní pustila, protože herečka má o něco větší zadek, než jsme ho mohli vidět ve filmech, který točila třeba i před pěti nebo kolika lety. Dál se nezapomněla zmínit, že měla asi tři partnery za rok a že už jí je přes třicet a měla by se zamyslet, protože má věk na vdávání a děti a jaksi jí ujíždí vlak. Ta poslední věta mě fakt dostala. Kdo může mít proboha tolik drzosti, aby někomu moh říct, že teď má mít děti, že mu ujíždí vlak? Co to je sakra za přiblblou společenskou konvenci? S tím běž milá autorko do píče.

A poslední? Kim Kardashian známá tím, že má větší zadek. No a co? Už Jennifer Lopez nebo Beyonce věděly, že nezáleží na tom, jak velkej zadek je, ale jak se umí nosit. A řeknu vám, že tahle kráska, nebo vlastně všechny tři ho prostě nosit umí! A jestli se ve svym zadku cejtěj dobře a maj chlapa, kterýmu se to líbí a je spokojenej (pořád slýchám že potřebujou něco za co nás chytí - nooooo ) prostě v tom nevidím problém.

Nejlepší na celym článku je, že tam není ani podpis, ani fotka, ani nic. Nejspíš proto, že bychom zjistili, že to vlastně napsala pěkně zamindrákovaná tlustá ženská, která místo toho, aby šla cvičit, sedí u kompu a hledá chyby na druhých a pak to ještě cvaká na net. Myslim si, že to jak vypadáme je věc každýho z nás a pokud by nám někdo měl říkat, že bychom měli něco dělat, maj to být naši nejbližší a né někdo bez tváře.

Milý Bože

Wed, 09 May 2012 18:33:12 +0200

Je těžký věřit v Boha. Jak chcete věřit v něco, co jste nikdy neviděli, nikdy necítili, nikdy nezažili? Není to jen o tom, něco vidět a moci si sáhnout. Ve filmu Kurva hoši guten tag to bylo řečeno dobře, "Já sem taky neviděl vaši kundu a vim že ju máte."

Nevěřím v Boha, nikdy mě nepřesvědčil, že tu doopravdy je, tak proč v něj věřit? Ale ačkoliv v něj nevěřím, dost často se k němu obracím. Bože, kdybys doopravdy byl, opravdu bys tohle všechno dopustil? Aby nevinný holky chlastaly jak dogy, roztahovaly nohy, ponižovaly se, šlapaly? Aby mladý kluci brečeli, aby se nesnášeli, aby ztráceli vůli k životu? Aby se lidi navzájem podváděli a nedokázali k sobě být upřímní? Aby na sebe rodina ječela a dívala se sama sobě do očí jako na cizího? Vážně bys tohle všechno dopustil? Já nevím, pořád se říká, že máš s náma všema vyšší cíle, ale podle mě ses na to už pěkně dávno vysral a šel ses uchlastat, nebo někam píchnat božský děvky. Je to rouhání? Tak ať! Klidně za svý názory shniju v pekle, jenže hej bože víš co je na tom nejlepší? Když nejseš ty, neni ani peklo. A i kdyby bylo, nevšim sis, že peklo už je dávno na zemi?

Víš co si myslím? Že když už lidi chtěj v něco věřit, měli by věřit v sami sebe. To si myslím, že je ta nejlepší víra. Proč se máme se sepnutýma rukama upínat na nebe, na tebe, když stačí, aby sme svý pěsti zaťaly a řekli si "Já to dám" ? Víš co? Já ti seru na modlitby, na víru v to, že všechno má svůj důvod a cesty boží jsou nevyzpytatelný. Mrdám tě. Už jen proto, že až všichni umřem a že my umřem, nepůjdeme k tobě. Nestane se nic, žádný světlo, žádný nebe, nebudeme se dívat na ty, co milujeme pěkně z vejšky a tepla. Nezáleží na tom, jak se teď chováme, protože až umřeme, až se naše srdce zastaví a mozek přestane pracovat, prostě se povolí svěrače, krev ztuhne v žilách, časem se rozložíme, stane se z nás dobrý hnojivo a tim to končí. Žádnej posmrtnej život neni. Říkal to už Mácha a měl doprdele svatou pravdu.

Ale je problém, že občas v sami sebe nevěříme, ztrácíme svojí víru. A pak přijdou lidé, přátelé a rodina, kteří nám opět ukážou, že má cenu v sám sebe věřit. Takže jestli existují Bohové, nebo andělé, jsou to právě oni. A největší andílci jsou ty čtyřnohý. Na ty seš kámo fakt krátkej, ale pokud bys byl, mohl bys prosím hnout aspoň trochu zadkem a zabránil týrání zvířat? Alespoň to udělej, když už na nás lidi kašleš. A kdybys chtěl namítnout že ne, připomenu ti svojí babičku, kterou si prostě nechal umřít. Jo, podělal si to, vysral ses na ní, když tě nejvíc potřebovala. A takových lidí, který si nechal ve štychu je víc. Nechal si lidi umřít v nemocnici, na silnici, ufetovat se, vykrvácet mladý kluky, který to schytali od těch černých hub.

Víš bože, fakt je, že kdybys byl a nebyl bys úplnej zmrd, něco bys s tim dělal. Ale víš co? Už se neobtěžuj, my si bez tebe poradíme.

Kritika společnosti

Tue, 08 May 2012 14:24:36 +0200

V poslední době mám takovou náladu, že bych asi jenom chodila a každýho fackovala. Hmmm, čím začít?

Už jsem se tu trochu rozepisovala o uřvaných dětech v kavárně. Ale stejně se k tomu vrátim. Je to zvláštní, protože když se řekne kavárna, asi si představíte místo, kde si dáte kafe, nebo něco dobrýho, sednete s kámoškou a proberete všechno od začátku do konce. Jenže se to všechno dost probírá, hlavně když to jsou intimní věci, který se vámnechtěj řvát na celou kavárnu jako třeba "Představ si, že jsem se neudělala...." - No Jenže vám v podstatě nic jinýho nezbyde, protože parchanti skotačící v plastových míčkách, který ječej takovym způsobem, že si nejsem jistá, jestli se jim tam líbí, nebo ne, vás prostě přeřvou. Bez mrknutí oka. A jejich doprovod, obvykle hrdá babča, nebo mamča, co si zašla s kámoškama na kafe jsou tak šťastný, jak to její malý pěkně ječí, že je nemaj potřebu ani napomínat a místo toho se na ostatní otáčí se zářivým úsměvem, který říká "Tomu to jde co?" Obvykle maj potřebu je napomenout až potom, co asi tak třikrát otočim hlavu, protočíme oči, vyjedeme, nebo jako slečna K. nahlas praví "No tyvole!" A to už je co říct!

Další věc? No, u tématiky malých nevychovaných parchantů ještě chvíli zůstaneme. Přišla jsem si takhle do knihovny vrátit knížky a napadlo mě, že bych vlastně něco potřebovala. Už při příchodu jsem zjistila, že je tam jakási "exkurze" pro děti z nižšího stupně. Šla jsem dál, nevšímala si jich. Oni zvědavě nakukovali z dětskýho oddělení, do dospěláckýho a přišlo jim jako strašná sranda, že si šáhly na počítač z dospěláckýho oddělení. No jo, to se dá pochopit. Šla jsem nahoru do odbornýho oddělení a neušel mi psychickej závěrečnej kolaps učitelky. Nejprve to bylo, vezměte si knížky a půjdeme je nahlásit. Všechno po sobě pěkně uklidíme. Za chvíli už to bylo. Taaak dobře, vracíme se do školy, když se neumíte chovat. A za chvíli? Dane, Petře řekla jsem, že se jdeme rovnaaaaaaaaaaat! No popravdě? Moc jsem se tý ženský smála. Stejnak je to celý její vina plus vina rodičů. Za prvé, měla si předem určit, který děti kam může vzít, protože by měla znát jeho limity. Navíc přecenila i samu sebe, když nemá autoritu, tak proč to dělá? To za celej život svý praxe nepoznala, jak si má autoritu získat? Motivace, odměny, tresty, blablabla? No, nejhorší na tom bylo, že v tý knihovně je jinak úplně boží ticho. Teď tam byl takovej kravál, že sem neslyšela ani svojí myšlenku.

A ještě bych měla něco. Stála jsem na zastávce, když tam přišly dvě slečny, tak kolem čtrnácti let. Jedna cikánka, druhá bílá. Přišly až ke mě a ve skle, který bylo za mnou se začala upravovat. V puse měla žvejkačku (ta bílá) a žvejkala... jako kráva, jinak to říct nemůžu. Jednu nohu měla vykroucenou ven a pořád s ní pohupovala, přešlapovala a hrozně u toho vrtěla zadkem. Ale nesmějte se jí, celá konverzace byla mnohem vtipnější, než její zjev. Takže nejprve říká "tyvolé, já možná mám žvejky!" A cikánka na to "Si děláš prdel ne?" Načež tý bílý nakoukla do kabelky, daly hlavy dohromady a hádám, že se i náká veš předala z hlavy do hlavy. Celý to říkala, jako kdyby novym žvejkačkám právě ušla tisíc kilometrů a ono se ukázalo, že je to zbytečný. Nakonec se ukázalo, že ty žvejky vypotřebovala včera večer, když byla bůh ví kym. "Nemáš hřeben?" Na to cikánka. Ta druhá šáhla do kabelky a vytáhla mega kartáč. Cikánka se začala česat a bílá vyndala nabíječku a začala rozmotávat kabel. Čekala jsem, co všechno ještě vyndá? Mezitim se uvolnila lavička, tak sem si sedla. Přijel autobus a cikánka řiká, nemáš sponku? Bílá sáhla do kabelky a asi vás nepřekvapí, když jí fakt vytáhla. To už mi cukaly koutky. Cikánky na sebe čumí ve skle autobusu a řiká "Bych to potřebovala vyžehlit.." Kouknu na ní a málem se neudržím. Vlasy, který měla vlnitý a rozčesala si je, jí lítaly všude kolem a trčely od hlavy. Jedna sponka, kterou si ulízla ofinu to fakt nezachránila. "Vypadám úplně hrozně." Pokračuje cikánka. Bílá se na ní koukla, otočí se a během cesty k lavičce říká "Se podívej na měěě!" Obě si sedly na lavičku, třikrát na mě hrozně nenápadně otočily hlavu a pak začaly takovej ten hlasitej rozhovor. "Teda! Nejlepší džíny stejně koupíš u "vjetnamců" haha". Cikánka řiká "To sem si jako koupila džíny... značkový... v New Yorkeru... Takový bílý s modrýma flitrama víš jak neee - trvalo asi dvě minuty, než přišly na to, jak se řeknou flitry- no asi za šest.. né osm stovek no a měla sem je asi třikrát na sobě a všude roztrhaný jo." " No a to já si koupila džíny v Takku, úplně boží víš jak, drahý jak prasé (fakt to takhle řekla) no a dva měsíce sem je měla jo a úplně roztrhaný." "No ale u třech sejrů, řikala ségra, že maj bílomodrý džíny za sto pade úplně parááádní, hustý chápeš ne!" Na to zase cikánka. "No ale já mám stejně nejradši legíny. Chápeš, né už sem prostě zvyklá." Pak sem si nasadila sluchátka....

Tak nějak o mně

Mon, 07 May 2012 15:42:03 +0200

V životě člověka jsou dny, kdy si připadá víc, nebo míň dobrej. Kdy se má víc, nebo míň rád. Bohužel, teď se mám ráda tak nějak míň, nezáleží na tom proč. A myslím si, že jednou z úloh našich úžasných přátel je, aby nám tohle mínění pokud možno trochu změnili. Víte co změní moje mínění, vždycky když si připadám jako úplná sračka? Tohle, to co o mě před rokem napsala Patuš... Ten kdo nás obě zná, to myslím pochopí. Pro všechny ostatní - ona mě občas má i ráda

Klás mejd.

Víte, kdo to je ?

Já mám jednu klás mejd. Je to užasnej člověk, a krásná holka.

A můžeš si říkat Veronico co chceš, ale já si myslím, že si krásná...teda vlastně to vím. A stojím si za tím.

Je krásná a chytrá. Vražebná kombinace, nemyslíte? Kdo z nás může říct, že je krásnej intelektuál?

Myslím, že moc lidí ne. Ona to říct může.

Navíc...pokaždé, když se jí svěřím se svým trápením, vyslechne mě a i přesto, že ví jak to dopadne...podpoří mě v mojí vizy.

A možná, že některý holky dali přednost dobrýmu sexu před ní nebo jí provedly něco jiného. Ale já mam možná skvělej sex, jenže kamarádky za takový věci neměním...a nikdy, zdůrazňuji nikdy....bych se nelíbala s klukem nebo dokonce něco víc, o kterým bych věděla, že ho chceš.

Už proto, že nemám stejný vkus...:D

Mám tě ráda, má klas mejd MUDR PUDR Vackovičová :)

Mám jednu, opravdu jen jednu dobrou kamarádku...Jmenuje se Veronika, snad mi odpustí, že o ní píšu i něco takovýhleho než jen jak tahá prachy ze svého otce. Abych se vrátila, Veronika...to nemá v životě lehký. Chlapi, které si ona vybrala si jí nejspíš nezaslouží, když se k ní chovali špatně nebo tak nějak. Jenže víte, co já na ní obdivuju? Že si to všechno uvědomuje, jak na tom je a vlastně si nic nenalhává. Ale pořád věří a pořád má chuť se smát a to je hrozně fajn, když to tak někdo má....Protože tak to má být. A dneska, když jsme se bavily, že někdy lituješ že si to neudělala, tak toho nelituj..Prostě si to buď měla udělat a nebo si NECHTĚLA a byla to tvá volba a to je správné a proto máš mou poklonu, protože málo kdo umí říct v dnešní době NE !

Tento text, bude věnován mé matce, Veronice.

Má drahá Veroniko, teď mi kvůli tobě spadly brejle! Sedíš tu vedle mě a na tváři máš ten přihlouplý výraz, který je možné vidět na tvém obličeji již od včerejšího rána. Ano, já vím, co tenhle tvůj výraz znamená. A popravda, měla by ses přestat tak hloupě smát !! :D Protože to je hned každému jasné, co se ti honí hlavou a nejen hlavou...:P

Má Veronika..to je žena, dívka, slečna, dáma, šlapka, čupka, děfka, svině... Nedokážu ani slovy vyjádřit jak moc je osobitá !! Je a opravdu moc !

Muž, který si jí jednou vezme ( pak mu pomáhej Pán bůh) bude štastný muž... Veronika z něj bude tahat prachy jako to dělá u svého otce:D ale jinak si myslím, že její vztah s nějakým mužem bude probíhat jako v každém jiném ABnormálním vztahu.:D

Děti, které ona teda jako nechce jo, to budou pěkně rozmazlený smradi ! Budou mít co chtějí, protože Veronika chce být spisovatelka a spisovatelé jsou prachatý, tak bude mít všechno i Veronika a její chudák muž :D ale i její děti, který nechce.

No a teď by Veronika chtěla anál, ale já když jí říkam něco o análu, tak jako sem prase a tak, znáte to:D Ale Veronika, ta může dělat co chce, třeba i ten Anál :D.

No co to budu dlouze opisovat...

Veronika, ta vám ještě všem ukáže !!!! Nebo taky třeba dá, nebo podrží nebo co já vim ! :D

Vždycky se moc nasměju, když to čtu a zároveň se mi z toho chce strašně brečet. Fakt mě moc mrzí, že sem to tak moc posrala a když si na mě byla pyšná, za to, že umím říct ne, já u toho nezůstala. Místo toho se teď neptám ani na jméno. Ale věřím, že seš jedna z mála, která to možná pochopí, nebo se aspoň naučí mít mě ráda i s tímhle.

Dneska jsem přemýšlela. Mých sexuálních partnerů moc nebylo. Vlastně mi k tomu, abych je spočítala stačí jedna ruka a ještě mi něco zbyde. Když jsem se pak zamyslela, kolik sem jich měla v puse, jedna ruka mi nestačila. No dobřé, jen do mě, zasloužim si to no Ale i tak si myslím, že to ze mě nedělá víc, nebo míň špatnýho člověka, než jsou druhý. Cítím, že bych potřebovala změnu, ale nechci se měnit. Změnila jsem se z tlustý holky na docela kočku. Změnila jsem se z rovný ofiny alá Kazisvět druhý na docela neforemnej účes, jo prošla jsem jich fakt docela dost. Změnila jsem se z absolutní panny naivky na docela dobrou holku, která v tom tak trochu umí chodit, i když si sem tam dá na držku. Myslím si, že změn už bylo víc než dost. Pořád chybuju, dělám kraviny, říkám hlouposti, nejprve věci dělám, pak o nich přemýšlím a pak za ně platím, ale myslím si, že už to ke mě tak nějak všechno patří.

Co takhle na závěr říct? Hej anál fakt nemám ráda a nikdy ho zkoušet nechci!

Bojiště

Mon, 07 May 2012 15:26:57 +0200

Ptám se, co je to láska,

když vcházím do bojiště.

Která je tvoje kráska,

myslím si, když šumí údivem hlediště.

Že zrovna já,

zrovna já si nasazuji rukavice,

budu se rvát za tvý krasavice,

zrovna já.

Co to je,

když se v lásce cítíš jako v bojišti?

Zase si nasadím boxerský rukavice,

ze slabý holky je rázem lvice.

Pro co vlastně bojujeme,

denodenně boxujeme,

pravý hák - lásku si zachráníš,

levý hák - tím mě zabíjíš.

Nechci se cítit jako v bojišti,

zkouším najít ty správný slova,

už pár dní,

když stojím v bojišti.

Snad si mý slova neslyšel,

než si odešel,

nemyslela jsem je vážně,

nebyl můj cíl ti ublížit.

Můžu řvát,

nebo si jen pro sebe šeptat,

nepřestanu si boxerský rukavice oblíkat,

nepřestanu se rvát.

Přemíra myšlenek

Sun, 06 May 2012 12:53:50 +0200

Nemohla jsem přijít na to, co potřebuju, dokud mě nenapadlo, pustit si jeho songy...

Ležím, dýchám. Hrudník se mi zvedá, a pak zase klesá. Dýchám, ale jde to ztěžka. Něco na plicích mě tíží, drží, dusí. Střídavě otvírám a zavírám oči. Co čekám? Že když je zavřu a otevřu, objeví se něco? Nebo se já ocitnu někde úplně jinde? Na jiném místě, v jiném čase? Radši je znovu zavřu. Před očima se mi míhají mžitky bílo žlutých světel. Mám pocit, že moje tělo střídavě těžkne a je lehčí. Chvíli bych se mohla vznášet nad hladinou vody a chvíli si připadám tak těžká, že nedokážu pohnout ani prstem. Mraky z oblohy se na chvíli stáhnou pryč a vykoukne slunce, které mě chvíli bude hřát. Je to jediný zdroj tepla, protože uvnitř mě je sice absolutní pustina, ale není to horká poušť, ani deštný prales, ani žádná hora. Je to pustina, kde není nic, žádné teplo, zima, vítr, jen jeden velký zmatek. Spletitost. Myšlenek, pocitů, vzpomínek, výčitek, všech slov, gest, dotyků. Bože nevím. Vůbec nevím, co mám dělat. Strašně bych si o tom všem potřebovala s někým promluvit, ale nemůžu, nesmím. Slíbila jsem, že to nikomu neřeknu, a tak to musí zůstat. Samozřejmě, že bych mu mohla lhát, že jsem to nikomu neřekla, ale.. Nebudu mu lhát. A neporuším slib. Jen musím přijít na to, co s tím, co mám dělat? Rvu si vlasy a cítím tepání ve spáncích. Bolí mě oči, a tak si je mačkám. Absolutně mi chybí dýchání jako reflex. Moje tělo zapomíná dýchat a já sedím u počítače, píšu a najendou se přistihnu, že nemůžu dýchat, že zadržuju dech a dusím se a že bych se měla nadechnout si uvědomím až později. A i potom musím sama nasát vzduch a donutit své plíce, aby pracovaly. Ještě pořád mám namožený krk, ale dnes už to bolí méně, než včera. Včera jsem se toho nemohla ani dotknout. Je to jen malá vzpomínka, která se za pár dní ztratí.

Rozhodování.

Obvykle se děje na základě toho, že si člověk řekne rozumné důvody. Ale jsou i tací, kteří jednají podle pocitů a tušení a na nějakou logiku, rozum kašlají. Kam se řadím? Tak nějak k oběma skupinám, záleží o čem se zrovna rozhoduji. Někdy se všechno stane tak rychle, že se ani nestačím rozhodnout a prostě jednám. A není rozhodování, jako rozhodování. Myslím, že je rozdíl v tom, když se rozhodujeme ohledně toho, co si dáme k snídani, nebo čím se v budoucnosti staneme. Když se rozhodujeme ohledně naší budoucnosti, jsme u toho vůbec přítomní? Myslím tím, jestli u toho jsme, nebo to celé rozhoduje někdo, kdo je nad námi a jenom s námi cloumá tam, kde nás zrovna potřebuje mít? Opravdu jsme to my, kdo drží svou budoucnost pevně v rukách a jen my jí ovlivňujeme, vybíráme a bojujeme za ní?

Myslím, že máme věk na to, dělat chyby, mýlit se a bát se. Říká se, že chybovat je lidské a je zřejmé, že tohle vymysleli lidé, kteří se hodně mýlili a hledali pro to vhodnou omluvu. Jenže, co když teď budu chybovat a jednoho dne za to budu platit a budu litovat? Bude to v pořádku, že jsem tenkrát ve skoro dvaceti chybovala? Víte, starší lidé jsou prý moudří. Já si ale nemyslím, že by to byla moudrost, co mají. Možná mají zkušenosti, to ano. Ale kdysi dávno udělali podobný kraviny jako my a to se to pak někomu radí co? Čeho se bojím? V posledních dnech, když nemůžu spát z tolika důvodů, mě začala mimo jiné budit otázka, jestli jsem se rozhodla dobře? Opravdu bylo správné bojovat tolik za LA, když jsem mohla jít na Karlovku a bylo by to celé lehčí? Je lehčí cesta ta správná? Ne, to si nemyslím.

V poslední době, když řeším vztahy druhých lidí, myšlenky, budoucnost a všechno, co lidi kolem mě trápí jsem na chvíli zaváhala, jestli je psaní správnou náplní mojí budoucnoti. Nehodila bych se víc spíš jako vztahový poradce? Chtěla bych dělat dobré věci a pomáhat druhým. A pak mi to došlo. Nepotřebuju školu k tomu, abych mohla pomáhat druhým. Tohle studovat nemusím. Je v podstatě jedno, že mám hlavu asi třikrát větší, že skoro nespím, nejím a bolí mě břicho a nedokážu se soustředit na učení. To, že se mí přátelé se svými problémy obrací na mě je pro mě ze všeho nejdůležitější. A vzhledem k tomu, že v mém životě není nic důležitějšího (nebo o čem by se mohlo mluvit), moc ráda budu na chvíli žít těmi jejich.

Těžko říct...

Sat, 05 May 2012 10:08:19 +0200

takhle z hlavy....

Mám plnou hlavu věcí, o kterých nemůžu mluvit. A mám plnou hlavu věcí, o kterých nevím jak mluvit.

Myslím, že to nedokážu napsat tak, abych zároveň nic neřekla.

Je dobrý vědět, že lidi ani věci nejsou nikdy takový, jaký se třeba zdaj. A je správný, když někdy nakoukneme za oponu a zjistíme, jak to vlastně všechno je. Jenže mám pocit, že s tímhle nakouknutím za oponu nastává zodpovědnost a povinnost. Proč a jaký? Mám prostě pocit, že když jsem zrovna já, ta co to ví, měla bych s tím něco dělat. Měla bych nějak pomoct, něco vhodnýho říct, nebo udělat, ale nějak si proti tomu všemu připadám neskutečně bezmocná.

Možná to znáš, když se díváš třeba na svojí plačící kámošku a jediný co víš, že můžeš udělat je to, že jí obejmeš, nebo jí podáš kapesník, ale tim tvoje pomoc končí. Neuděláš nic s její bolestí a to je dobrý uvědomit si a přestat si něco pořád nalhávat, protože když máme někoho, kdo je nešťastnej, nezmění se to tim, že ho vezmeme na nákupy, nebo do kina. Na chvíli na to zapomene, ale doma to přijde znova. Takže co vlastně můžeme dělat s lidskou bolestí? A co s ní člověk může dělat sám? Jak vlastně může člověk překonat svojí hrdost, aby si uvědomil, že ho slova druhýho člověka zranily?

Někdy je až neskutečný, jak se nám může někdo jevit a když se on pak rozhodne, že nás pustí do svýho světa a myšlenek, může nás překvapit, co všechno tam objevíme a co je ochotný nám ukázat.

Jenže dobrou otázkou zůstává, jak mu v hlavě utřídit pořádek v tom, kde panuje spíš hurikán. Kde se dá najít správná odpověď na všechny otázky, které člověka trápí? Jak se dá překonat svědomí, výčitky, když je někdo ve skutečnosti čistý jako průzračná voda? V životě to není jako na silnici. V životě nemáme značky, kam odbočit a kudy vede jaký směr. V životě potkáváme náhody, ve kterých se musíme naučit číst, ale málo kdo to ví a málo kdo to umí. A když to nepoznáme z náhod, zkušeností ani chyb, nezbývá nám nic jinýho, než se nechat určitým směrem odvát a vyzkoušet, jestli se nám tam bude líbit. A vždycky můžeme chytnout za ruku někoho, kdo se nechá odvát s námi a my na to pak nebudeme sami. Důležitý je udělat první krok, při kterém se nám mohou trochu klepat nohy. Ale to nic, to přejde, stačí jen zhluboka dýchat a věřit sám sobě. Není lehký přiznat si, že jsme pochybili, ztratili všechno včetně motivace i víry v sám sebe. Když jsme ztratili směr, připadáme si absolutně ztracení. Ale vždycky přijde někdo, kdo nám pomůže, kdo nás donutí věřit si, najít sám v sobě motivaci a hlavně nás donutí to nevzdat. Stačí jen najít to správný jméno v mobilním seznamu...

Smějte se

Thu, 03 May 2012 20:55:39 +0200

Dneska mě několik věcí vážně rozesmálo. A já nebudu lakomá a podělím se o ně s váma.

Ze školy jsem musela jet tramvají, protože v balerínách mě neskutečně bolely nohy a nedokázala jsem si představit, že na třinácti centimetrech jdu přes celý město. No a že bych za hodinu stihla dojít na nádraží? Ha,ha.

Takže jsem si do ruky strčila dvacku a se staženýma půlkama čekala na tramvaj. Jak jinak, přijela narvaná k prasknutí a u automatu stála cikánka s kočárem jak kráva. Dobrý, všechno se zvládne. Koupila sem si lístek, zvládla jednou rukou vydolovat mobil a odmluvit rozhovor. Větší sranda bylo se udržet na nohách, ale v pohodě. Postupem cesty jsem byla dotlačená k několika klukum jedoucím z velebudic. Nedalo se neposclouchat jejich rozhovor. Teď přijde a vtipná část. Jeden se ptá druhýho, jestli už dělal ty zkoušky. Jaký? No závěrečky. Joo, dělal no. Jaký to bylo? Jo, vyplnil sem sedm papírů. A on na to úplně zděšeně: Ty ses musel učit sedm papírů?? ... Chcete mi říct, že by se vám nechtělo umřít smíchy? Protože já byla málem mrtvá. Nevim, jak se mi podařilo to zadržet, musel to být zázrak. Vážně.

A ještě bych měla jednu věc. Včera jedna moje spolužačka přišla a... no nejprve vám jí popíšu. Je to slečna, co opakuje čtvrťák a k maturitě je puštěná z milosti. Je to taková ta ňunu puťka, která si nechá všechno líbit a má profil na amatérech. Přišla a začala vyprávět, jak se ráno rozešli s přítelem, jak jí to udělal v den písemný z češtiny a blablabla. A hádejte, dneska ráno status, jak jdou spolu na oběd - s miláčkem a večer, jak ho den ode dne miluje čím dál víc. Že to není vtipný? Pro mě neskutečně. Holka, je mi tě moc líto. Už jenom proto, že od sebe nechceš víc.

A něco na závěr. Prosím, představte si mě v Panerii u stolku, jak něco povídám holkám a najednou vyjedu na děti, že se kurva prostě neslyšim... No jen si to představte...

Tomu obrázku se musim moc smát...

Písemný...

Wed, 02 May 2012 17:47:30 +0200

Chtěla bych, aby všechno kolem mě ztichlo. Aby se všechno uklidnilo a tak nějak zastavilo. Chtěla bych, aby na mě lidi přestali mluvit. Chtěla bych, aby si kdekdo uvědomil, že dneska fakt ne. Jo a chtěla bych obejmout.

Bylo hrozně těžký zeptat se, co když to v září nenapíšu?

Nevím, jestli mi tolik vadí ta myšlenka, že to neudělám a že se všichni budou tvářit asi jako - ooooooooo cože? A všichni se mě budou ptát, jak je to možný a proč a co se stalo? Ne. Na tohle fakt nemám. Ještě když při každý takový myšlence se mi derou slzy do očí..

Po cestě domu mě napadla myšlenka, který se zcela vyhýbám. Proč bych se sakra do prčic měla učit, když možná.. je to k ničemu? Houby, takový myšlenky si zakazuju, přece jen nějaký pozitivní myšlení mi ještě zůstalo.

Je lehký druhýmu říct, tak půjdeš v září. Když se máte podívat do zrcadla na sám sebe a říct si do očí, tak půjdeš v září, je to o něčem jiným. Říká se to hůř a mnohem hůř se to poslouchá.

První Máj

Tue, 01 May 2012 10:08:34 +0200

Hm... takže tu máme zase prvního Máje, že? No co, všechny políbený bejt nemůžeme, musí zůstat někdo, kdo pusu nedostane a bude nadávat, jak jsou tyhle svátky pitomý. ALE ode mě nic takovýho nečekejte. Sice pusu nedostanu, ale to neznamená, že to těm kolem sebe nepřeju. Myslím si, že tyhle zamilovaný svátky jsou pro všechny holky odměna a pro všechny kluk ytrest za všechny problémy ve vztahu, který se během roku udály. Co tím chci říct? Že jelikož ve vztahu nejsem, nečeká mě ani odměna ani trest, ale jen sáček brambůrků...? No, i tak by se to dalo říct.

I tak si ale nemyslím, že bych na tom byla o moc hůř, než ty holky, které jsou zadané. Dejte si pozor na to, abyste od svého drahého nečekaly nic moc extra, protože byste mohly být zklamané. Nevím, já si na to třeba včera vzpomněla úplně náhodou, fakt neodpočítávám dny, kdy už tu bude první Máj. Takže - romantika ano možná, přehnané nároky = velký zklamání.

Což mě přivádí k myšlence, že mám pořád pocit, že holky, který jsou ve vztahu si toho zrovna moc neváží. Jak to myslím? Co všechny ty zákazy, když chce dělat to a nebo tamto? Co všechny ty scény, bombardování smsek, to že se miláček musí hlásit, že chcete od něj pořád nějaký nový výkony? Připadá mi to moc. Nedokážu si představit, že bych kluka měla bombardovat zprávama, co dělá, vždyt mi to může říct, až se uvidíme. Fakt nevím, kde bych vzala právo na to, abych mu zakazovala jít s kámošema do hospody, na fotbal? Tak ať jde, já mám i svůj život a nepotřebuju být jen s ním no ne?

Nooo dneska je venku krásně, tak už toho nechám. Mějte krásnýho prvního máje, pusu Veronica.

Přijímačky vs. Maturita

Mon, 30 Apr 2012 12:55:34 +0200

V poslední době je něco, co mě neskutečně štve. Mám pochopení pro to, že pro některý jedince je důležitý to, aby je vzali na jejich vysněnou střední školu, a tak maj potřebu psát, jak se strašně bojí a jak je to hrozně těžký učit se na přijímačky a do toho ještě na písemku ze zemáku, matiky, nebop češtiny. Věřím, to musí bejt fakt náročný co?

Těm co postřehli ironii gratuluji...

Měla bych otázku. Kolik těhle dětí (nehádejte se jsou to děti a to že je mi devatenáct ze mě bůh ví jakýho dospěláka nedělá) na školu, kam se hlásí opravdu chce? Chce tam tak moc, že neví, co by s ním jinak bylo a kam by se poděli? Myslím si, že jich při pohledu do pravdivýho zrcadla zas tak moc nebude, takže jak to řiká váš velkej slovenskej pán - čo ti jebe?

Myslím si, že jestli má někdo právo panikařit, tak momentálně jsou to lidi, kteří dělají maturitu. Samozřejmě, že až se na to podíváme za rok, řekneme si, bože, proč jsme byli tak hotoví? Ale teď je to velká věc (stejně jako ty hrozně těžký přijímačky). Ale není to jen o tom, že je to náročný na to, abychom se něco naučili, správně zaškrtávali odpovědi a správně odpovídali na otázky. Je to o tom, že když to teď poděláme, na dost školách se nám tim může zavřít dost dveří. A když to nedáme ani v září zavřou se tim dveře minimálně na rok. A vlastně nevím, kolik lidí to po dvou pokusech nevzdá. A co potom, když nemůžeme jít do pořádný práce, ani na pořádnou školu, protože máme jen základní vzdělání? Pak je z nás jen jedno velký nic, na který společnost kouká jako na největší odpad. A nejsmutnější na tom je, že se to může stát každýmu z nás a nezáleží na tom, jestli jsme na střední patřili k těm horším, nebo k těm dobrym. Nakonec se sejdeme ve stejných sračkách.

Po dnešním dopoledni si nejsem tak úplně jistá jestli si MŠMT přeje, aby někdo odmaturoval. Mluvím teď o úlohách v didaktickym testu z vyšší úrovně. Chápu, že tím, že je to vyšší úroveň se zvedají nároky a záludnost úloh, ale to co jsem dneska viděla, to mi hlava nebrala. Zkoušela jsem si testů několik a vždycky jsem je nějak zvládla, ale myslím, že ten poslední jsem podělala. Tak nějak chápu, jak bych ze čtyř veršů měla poznat jaký je nadpis básně? A je to písmenko D L K nebo P? Nebo jak bych z pár veršů měla poznat oslovení v nadpisu, když to jméno ani nesouvisí se jmény v těch verších? Jasný, asi bych to měla číst někdy v průběhu studia, ale to bych asi musela přečíst úplně všechno z český literatury, ne?

Už k tomu našemu školství nemám nic moc co dodat. Jestli to udělám, ožeru se jako prase. Ps. nevolejte mi, mobil nechávám doma.

Téma týdne - Minulost

Sun, 29 Apr 2012 17:06:04 +0200

Minulost.

Často ji definujeme jako něco, co se událo v jiném čase a prostoru. A dost často se nám některé věci zdají tak dávno a přitom je to sotva den, kdy se udály...

Jsou to vzpomínky, vybledlé fotky, nebo to, co nás pronásleduje v těch nejhorších snech? Jen těžko bychom naši minulost dělili na dobrou a špatnou. Myslím si, že člověk nemohl v minulosti udělat jen hromadu špatností, chyb, nebo být naopak absolutně svatý a bez pochybení. Vždycky je to tak nějak půl na půl. Ale v naší minulosti se může najít něco, na co třeba nejsme hrdí, ale stalo se a je to součást našeho života.Pak je důležité součást naší minulosti pokorně přijmout s otevřenou náručí, protože ono nám nic jiného stejně nezbyde, pokud budeme chtít dál sami se sebou žít. Nebo to může být úplně naopak a v naší minulosti máme moment, díky kterému jsme na sebe neskutečně pyšní. Pak je dobré si takovou chvíli sám v sobě velmi dobře opatrovat a střěžit, hýčkat si ji, aby se z ní nestala jen všední záležitost. Vždyť to má být perla naší minulosti.

Myslím, že minulost je něco, co zasahuje do přítomnosti i budoucnosti. Zcela určitě by se našel někdo, kdo by mi dokázal oponovat, ale já bych si na tom stejně trvala. Mám k tomu naprosto geniální příklad, jak dokázat, že minulost zasahuje do dalšího průběhu našeho života. Dostala jsem přes prsty v době, kdy jsem měla prožívat nějakou krásnou lásku, kdy jsem na to měla svý sladký léta. V tý době jsem dostala lekci opravdu pořádnou a ovlivnilo mě to do přítomnosti, kdy nechci vztah a věřím, že i do budoucnosti, protože jsem dnes o něco víc opatrnější v tom, když někomu říkám, že ho mám ráda.

Minulost je o tom, že do našeho života přichází lidé a někteří z něj odchází. Poznáváme nové věci, zkušenosti, vztahy, rozměry světa, všechny jeho škály barev a samozřejmě i krásu života ze spoda tedy absolutní dno. Minulost je nikdy nekončící kruh, protože všechno, co se v jedné vteřině stane, se v té druhé zapíše do minulosti.

Pro mě osobně je minulost důležitá. Mám v ní spoustu nádherných i bolestných vzpomínek, ale i tak bych si ze svého života chtěla pamatovat všechno. Každý smích, slovo, pohled, chuť i vůni, každý okamžik, ať už je plný kouzla víc, či míň.

Něco o módě...

Fri, 27 Apr 2012 12:04:37 +0200

Včera, když jsme odcházely od vietnamců a já se za ní otočila, musela jsem se moc moc moc usmívat. Opravdu tenhle pohled byl boží...

Přiměla jsem jí, aby si ty kalhoty koupila a věděla jsem, že to je správné rozhodnutí. O čem mluvím? Donutila jsem M., aby si koupila posrávačky s americkou vlajkou. - Nedívejte se tak!

Za prvé, byly za stopadesát korun. Byl by hřích je tam nechat. Měla na sobě bílý tílko i tenisky, se kterýma to božsky ladilo. A když jsem se na ní dívala, byla jsem přesvědčená, že k ní tenhle styl prostě sedí. Jsou lidi, kteří ať si vezmou cokoliv, vypadaj božsky. A ona k nim patří.

Jenže co mě donutilo zamýšlet se nebylo to, že je prostě krásná. Napadlo mě, že móda není o tom vytvořit co nejbláznivější nápad a prosadit ho na trhu. Možná teda to je i o tom, ale jenom z menší části. Myslím si, že tohle dokáže každý, kdo trošku chce. Ale aby se móda prosadila mezi lidma a byla lidmi respektovaná, to už chce mnohem víc. Chce to odvahu a kuráž si něco takového obléknout, vyjít s tím na ulici a dívat se na lidi s pohledem, no nekoukejte, je to úplně normální.

Když byla jediná v něčem takovým výjimečným na ulici, neskutečně zářila mezi těma džínama a svetrama.

A tak se chci poklonit všem lidem, kteří jsou schopní prosazovat módu tím, že jsou odvážní a nehledí na to, co si myslí ti druzí, kteří jsou mírně omezení. Držím palce všem, kteří jsou ti, co tvoří módní trendy a styly tím, že nosí to, co kde kdo může navrhnout. To jsou jedni z lidí, ke kterým vzhlížím, protože i oni pozvedají naší společnost.

Prakticky...

Thu, 26 Apr 2012 21:01:00 +0200

Myslím, že dneska je fajn situace k tomu zase napsat článek. Na chvilku se věci kolem mě uklidnily, ujasnily. I když jak co se uklidnilo, moje nitro už se nemůže dočkat soboty, neskutečně to ve mě vře!

Co se mi na maturitě líbí? - A ono se mi něco líbí? ANO!

Teď, když už máme ty zkoušky a to všechno, tak se mi líbí, jak jsou ty vztahy jiný. Jak si všichni navzájem držíme palce, podporujeme se, věříme a fandíme si. Myslím, že takhle dobrý vztahy jsme nikdy neměli. Je to jako když se spojí lidi, kteří spolu jinak společnou řeč moc nenachází.

Chytnout za ruku někoho z konce druhý třídy, usmát se, obejmout, vyběhnout schody a říct držím palce, myslím, že to všechno k tomu tak nějak krásně patří. A samozřejmě sem patří i následný zjišťování, kdo jak dopadl.

Hezký jsou i vztahy s učitelema, kteří vás podporují, usmívají se a už si s váma povídaj tak nějak jinak. Hezký jsou od nich pochvaly, pokývávání hlavou a spokojenost ve tvářích.

Maturity nejsou jenom o tom, studenty co nejvíc vydeptat, učitelům přidělat co nejvíc práce. Není to ani moc o náký zkoušce dospělosti. Já si myslím, že maturita je hodně o lidech a o spojení celý školy. Teda aspoň to tak dřív bylo, jak řekla L. Vzhlížely jsme k maturantum, držely jim palce, přáli jim, aby dopadli dobře, zajímaly jsme se o ně a měly pochopení a byly na chodbách zticha. Dneska už to tak není a ještě si kdejakej prvák klidně stěžuje a nadává, že se vůbec opovážíme maturovat. Chci vidět, jak se bude tvářit, až takhle jednou bude někdo nadávat na něj.

Jinak praktická moje i kolem mě dopadla dobře.

Dneska jsem měla krásný den, který jsem začala splněnou praktickou za jedna, vysvědčením se dvěma dvojkama, nákupama, hezkým časem s L. a M. Doma spánek, pohoda s našima a výborný jídlo. K dnešku nemám co vytknout!